Znáte ten dotaz že?
Ptá se nás na to každý druhý klient. Odpověď?
„No tak určitě tam musíte dát situaci, půdorysy – přízemí a jedno typické…nezapomeňte na garáže. Aspoň dva řezy. Nejlépe 4 pohledy… Koncept určitě vymslete až pak. Pár skic? No ty nemusíte… a nezapomeňte na tu vizošku! Hlavně ať je vidět pořádně celý dům! Celek. Klidně z nadhledu.“
Tak takhle ne, prosím vás.
To byla tzv. školská prezentace, která měla mít za účel jen jedno. A to ohodnotit technickou a architektonickou zručnost studenta/ budoucího architekta. Dokonce bych vyhodil i vizualizaci a nahradil spíś fyzickým modelem. Protože pak to sklouzává k tomu, že celý projekt je hodnocen neodborně, jen na základě vizualizace.
Jedno to však říka. Tohle chtěl váš „klient“ na škole.
Pak jsou samozřejmě tyto návyky přenášeny do praxe, kde si mladý nadějný architekt myslí, že prezentaci klientovi zachrání vizoškou, nebo podrobným vyprávěním o správně umístěných záchodech.
V praxi platí jen jedno. Obujte si boty svého diváka (klienta) a budete vědět, co tam máte a nemáte dát. Klientovi laikovi často stačí málo, ale trefně.
Zamyslete se nad tím, čeho se bojí a to mu řekněte, že o tom víte.
Zamyslete se nad tím, po čem touží a jak by jste to zhmotnili. Toto zjištění by se mělo objevit pak ve všech vašich výstupech.
Zprostředkujte tyto zjištění moodboardem, malou rychlou vizualizací, či koláží, aby získal pocit, že mu rozumíte.
A né jen záběr, který je podle vás cool. Neděláte svůj projekt za klientovi peníze.
Co chce architekt.
Co chce klient
Peace.
Text + Fotky DDZ